Když jsem teda teď ta blogerka, je mojí povinností okomentovat všechno, co se aktuálně ve společnosti řeší, i kdyby se mě to vůbec netýkalo 😀 Téma dětí v kavárně se mě ale týká, protože sama mám 2 malé děti.
Pokud se ti nechce číst článek mimo poutnické téma, bude lepší, když se mu vyhneš a stáhneš si třeba eBook zdarma o výběru trasy do Santiaga, nebo rovnou eBook o přípravě na svoji vlastní na pouť.
Po kavárnách tedy moc nechodím a nejčastěji a nejraději trávím čas s dětmi v lese, kde si obvykle vytáhnu vlastní kávu v termosce. Nabalím nám do krabiček jídlo a pití a kavárnu pak obvykle celý den vůbec nepotřebujeme.
Brzy se ale s dětmi chystám vyrazit na jednu z českých svatojakubských poutních cest (o výběru vhodné cesty jsem napsala eBook Pouť do Santiaga: Kterou trasu vybrat? A můžete si ho stáhnout TADY), tak nás možná občasná návštěva kavárny nebo restauračního zařízení po cestě nemine.
Nechci chodit primárně po kavárnách. Budu s sebou mít i turistický vařič, ale s kavárnami a restauracemi počítám jako s takovou záchranou a místem pro odpočinek pro mě a děti, kdyby venku pršelo.
Jsem docela zvědavá, jak to s dvouletým a (skoro) pětiletým dítětem zvládneme a zda nás někdo z kavárny nevykáže. Nemyslím si, že vždy narazíme na baby-friendly kavárnu, protože někde bude prostě jenom jediná kavárna na celou vesnici. Ale myslím, že většina lidí bude mít pochopení.
Kavárny na mých poutích do Santiaga takto fungovaly. Byl to prostor pro každého, kdo se tam chtěl zastavit. Bylo běžné, že tam byly celé místní rodiny i s dětmi a nikdo se nad tím nepodivoval. Dětem byly prostory prostě připůsobené a děti tam byly vítané. Kavárna měla často i venkovní sezení, ze kterého rodič mohl sledovat dění na dětském hřišti situovaném hned vedle kavárny.
Nikdy jsem neviděla, že by si tam někdo stěžoval, že jsou děti moc hlasité nebo že drobí jídlo na zem. Zároveň se mi ale zdálo, že jak na to prostředí byly ty děti zvyklé, tak v něm dokázaly mnohem lépe fungovat, než by to dokázaly neustále okřikované české děti.
Česká společnost ale funguje trochu jinak. Snaží se separovat různé skupiny lidí a poslat je na místa jim určená. Děti chce držet co nejdál od bezdětných dospělých, staré lidi daleko od zbytku společnosti v domovech důchodců a lidi s hendikepem by nejraději vůbec neviděla, nebo je pro jistotu uklidí do ústavů. Cyklisté na silnicích hodně lidem vadí, protože „překážejí“ autům v jízdě.
Lidí argumentují tím, že určitá místa prostě nejsou pro určité skupiny uzpůsobená, ale zároveň se to ani nesnaží změnit. Až teď v posledních letech se to začíná trochu zlepšovat a veřejný prostor se stává alespoň předmětem diskusí. Když se staví něco nového, občas se už myslí i na jiné skupiny lidí, než zdravého a mladého dospělého člověka.
Také se mi zdá, že velká část české společnosti má hluboce zakořeněný pocit, že:
Dítě musí vždy a za každých okolností udržet svoje emoce na uzdě, přestože to často nezvládají ani dospělí s desítkami let praxe navíc.
ALE: Dítě se přece musí nějak a někde naučit se svými emocemi pracovat. Jenom doma nebo jenom mezi jinými dětmi se to nenaučí tak komplexně. Musí se naučit, že na některých místech je vhodné se chovat tiše a na jiných je v pořádku být hlasitý. A jak jinak se to mají naučit, než tím, že to zažijí? Z knížek? Mají matky místo návštěvy kavárny s dítětem a učení praxí a prožitkem dětem raději číst před spaním pravidla etikety?
Matky mají rodit co nejvíce dětí, ale pak s nimi nemají chodit mezi ostatní, aby je neobtěžovaly.
ALE: Nechápu, proč hodně lidí překvapuje, že i matky s dětmi musí chodit mimo domov a dětská hřiště. Kdo za ně zařídí úřady, lékaře, nákupy? A mají se matky jenom proto, že se jim narodilo dítě, najednou vzdát všeho, co do té doby rády dělaly? Tedy třeba chození do města nebo do kaváren?
Cizí člověk musí často vyjádřit názor na výchovu dítěte nebo na to, jak kvalitní je matka matkou, přestože se jich to netýká.
ALE: Komentuje někdo také dospělé lidi, když mluví moc hlasitě nebo se rozčilují? Obvykle ne, tedy když jejich chování není už doopravdy přes čáru. U dítěte ale často stačí, když omylem rozlije pití a hned je oheň na střeše. Když v kavárně rozlije kávu dospělý, personál prostě diskrétně všechno uklidí.
Myslím, že to chce hlavně co nejvíce respektu na obou stranách.
Ze strany matky s dětmi:
Nevezmu dítě do kavárny, když vím, že je přetažené a bude pravděpodobně brečet.
Věnuji se v kavárně dítěti, aby se nenudilo.
Když dítě začne v kavárně příliš řádit a začne doopravdy obtěžovat ostatní (doopravdy obtěžovat neznamená, že projeví trochu hlasitěji radost nebo že omylem rozlije pití), ihned dítěti zabráním v obtěžování ostatních, omluvím se, rychle dopiju kávu a jdeme pryč. Dítěti pak ve vhodnou chvíli vysvětlím, co se vlastně stalo a co bylo špatně.
Nebudu se při kojení naschvál odhalovat víc, než je nutné. Budu v rámci možností diskrétní.
Nevezmu dítě do kavárny, která se prezentuje jako „tiché místo k odpočinku a práci“.
K poslednímu bodu bych ještě doplnila, že každá kavárna má právo určit si demokraticky svoji cílovou klientelu. Na druhou stranu ale doufám, že ve společnosti nebude velká poptávka po kavárnách, kam by neměly přístup děti. Mám totiž strach, že by to časem vedlo k diskriminaci různých skupin lidí. Však jsme to ještě i v Evropě měli poměrně nedávno. Třeba ještě po druhé světové válce bylo běžné, že v Anglii měli do některých hospod zákaz vstupu „Irové, černoši a psi“. Nám to teď přijde absurdní, ale doufám, že za pár desítek let nám přijde absurdní, že někdo do kaváren nechtěl pouštět děti.
Zároveň ale od ostatních očekávám, že:
Nikdo mě nebude z kavárny vyhánět jenom proto, že mám děti.
V kavárně od nás nebude vyžadováno úplné ticho a roboticky poslušné dítě.
Nikdo nebude komentovat, že kojím a že u toho není prso i s hlavou dítěte přikryté šátkem.
Nikdo cizí nebude komentovat můj styl výchovy nebo moje kvality jako matky.
Majitel kavárny se pokusí zajistit, abych se s dítětem cítila vítaná (dětský koutek, přebalovací pult, dětská židlička, místo na kočárek).
Ano, už jsem měla pár výstupů s lidmi, kteří prostě nemají rádi děti. Zároveň mám ale naopak i hodně dobrých zkušeností, kdy mi lidé naopak s dětmi hodně pomohli. Mám pocit, že je to všechno v jednotlivcích. Jen by těch respektujících jednotlivců mohlo být trochu více, ale co by člověk chtěl od společnosti, ve které až donedávna naprosto převládala autoritativní výchova. Společnost se mění pro matky s dětmi k lepšímu, jenom na můj vkus trochu pomalu.
Takže lidi, matky i nematky, prosím vás o nadhled, toleranci a vzájemný respekt. Veřejný prostor je tu pro všechny a musíme se naučit v něm společně fungovat tak, abychom byli všichni spokojení. Myslím, že se od sebe vzájemně máme co učit a naše životy to může jenom obohatit.
- V nohách mám jako zkušená poutnice TISÍCE kilometrů.
- Na svatojakubské cestě (Caminu) jsem byla už 7x.
- Mám více než 10 let zkušeností získaných metodou pokus-omyl.
- Dalo mi to do života obrovské množství podnětů, nových impulzů a zážitků, které vedly k radostnějšímu a spokojenějšímu životu.
- Jsem autorkou eBooku Pouť do Santiaga: Podrobný návod, jak se připravit
- Také jsem autorkou eBooku Pouť do Santiaga: Kterou trasu vybrat?