V půlce srpna jsem pěšky vyrazila s dcerou na Žitavskou svatojakubskou cestu. 150 kilometrů z Žitavy do Prahy. Jedna bláznivá matka, dvouleté batole, batoh s mušlí a terénní kočárek. A jak jsme se měly? To můžete posoudit z mých deníkových zápisků.
Dnes jedeme vlakem z Lomnice nad Popelkou, kde bydlíme, do Žitavy, německého městečka blízko od trojmezí ČR, Německa a Polska.
První polovina dne probíhá úplně v pohodě bez jakýchkoli komplikací, což mě trochu mate, to se moc často nestává. Cesta vlakem bez zpoždění, dítě veselé a pak dokonce usne. Ve vlaku nám připravuji a nadepisuji kredenciály (průkazy poutníka). Infocentrum v Žitavě je otevřené a má razítko. Trasa na německé a pak i na české straně je výborně značená. Mapu v mobilu používám jenom na úsecích, které musíme kvůli kočárku obcházet po silnici.
Pak ale konečně přichází pár menších komplikací, které dělají cestování pestřejší a zábavnější.
VEDRO. Stokrát jsem si slibovala, že už nikdy nevyrazím na Camino ani jiné putování v létě, ale zase jsem to porušila. Takže trpím vedrem. Já jsem prostě zimní člověk, mám ráda sníh, lyžování, brodění se v čerstvém sněhu. Ale jiný vhodný termín než v srpnu jsem nenašla. Tak se musím pařit.
Dcera hned od prvního dne odmítá kšiltovku, protože jsem neuváženě nevzala její oblíbenou roztrhanou růžovou, ale béžovou, která je sice hezká a nepotrhaná, ale prostě není růžová. Také dcera trvá na tom, že stín je pro lúzry.
OSTRUŽINY na cestě. Ne jenom vedle cesty, kde je naopak vítám, ale přímo na cestě pod koly kočárku. Mám strach, že píchnu.
PRUDKÝ KOPEC LESEM, který musím s kočárkem obejít po silnici. Ale s tím jsem počítala.
Večer stavíme stan v lese a na mě padá únava. Potřebuju chvíli ticha, ale dcera je plná energie, protože se celý den chtěla jedině vozit.
O půl desáté usíná a já se můžu vrhnout na psaní deníku. Užívám si tu atmosféru uprostřed lesa plného nejrůznějších zvuků. Bojím se? Vlastně možná trochu jo, ale nic hrozného, protože jsem našla pro stan skvělé skryté místo. Přespáváme v lese mezi Grabštejnem a Bílým Kostelem nad Nisou.
Myslím, že první den se velmi povedl.
Zítra ale musím režim dne více přizpůsobit počasí, pokusím se odpoledne najít nějaké místo ve stínu pro delší siestu. Jdu spát, zítra chci vstávat co nejdříve a utíkat před vedrem.
Ráno brzo balíme stan a vyrážíme dál. Musím kočárek dostat přes pár velkých kaluží, ale nic hrozného. Asi po kilometru chůze jsme narazily na potok a využily jsme ho na ranní hygienu a mytí nádobí. Přestože jsme se večer prohlížely, nacházím nám celkem 3 klíšťata. Jsou čerstvě zakouslá a jdou dobře vytáhnout.
Problém ale nastává, když v Bílém Kostele n. N. objevím dceři pod ofinou další klíště – velké aspoň 3 mm. Pokouším se ho různými způsoby vytáhnout, ale nedaří se. Dceři to začíná být nepříjemné a nechce si vůbec nechat na čelo šáhnout.
A tak vzniklo MILÉ SETKÁNÍ č. 1. Poprosila jsem o pomoc jednu maminku, co zrovna kolem procházela s dětmi. Bere nás k sobě na zahradu, dojte pro nějaké kleště na klíšťata (vůbec jsem to neznala), podplácí dceru čokoládou a za okamžik je klíště bez problému venku. A ještě nám pak paní doplní do lahví čerstvou vodu.
V Bílém Kostele n. N. na dětském hřišti zalévám horkou vodou oběd (pohanku se sušenými vejci a řepou) a vařím si kávu. Pak jdeme dál a dcera vidí u jednoho stánku s občerstvením trampolínu. A tak vzniká MILÉ SETKÁNÍ č. 2. Majitel dovolí dceři si zaskákat a mě připraví pití, přestože má mít ještě další hodinu zavřeno.
Cestou k Buku republiky potkávám další poutníky, Honzu a Martinu, dokonce mají také mušli na batohu. MILÉ SETKÁNÍ č. 3. Krásně si popovídáme a dokonce mi pomáhají tlačit kočárek do kopce!
Zjišťuju, že sušená vejce jsou i tři hodiny po zalití trochu tvrdá. Jako dají se sníst, ale dcera si to nemyslí. Tak jdeme do restaurace a objednávám jí těstoviny.
Našla jsem nám skvělé místo na spaní pod širákem, u přírodního koupaliště v Kryštofově údolí. Mám naivní představu, že budeme koukat na Perseidy a dcera pak po chvíli usne. Nemohla jsem se mýlit víc. A to kvůli SETKÁNÍ č. 4, jen nevím, jak moc je to setkání milé.
Přišla za námi místní koza a začala večeřet. Ani po hodině nevypadala, že už by jí stačilo. Neznám náročnější disciplínu než uspávání batolete pod širákem s pasoucí se kozou vedle. Koza si nakonec lehla asi metr od karimatek k našim nohám a rozhodla se s námi strávit noc.
Doopravdy nás pak hlídala skoro celou noc. Vždy, když se dcera v noci probudila, zvedla se koza na všechny čtyři a dívala se tázavě naším směrem. A pak si zase lehla zpět. Někdy nad ránem pak bez rozloučení odešla.
Jednu výhodu naše kozí dobrodružství mělo – dcera spala ráno déle než já a to mi umožnilo si jít ráno rychle zaplavat. Skočila jsem nahatá do vody a užívala jsem si každé tempo.
Protože jsme spaly blízko vody, lezlo na nás hodně slimáků. Brr, fakt je moc nemusím. A už vůbec ne na polštáři nebo v botě. Ještě štěstí, že jsem si boty před obutím zkontrolovala, jeden tam byl schovaný. V červnu v Krkonoších jsem to neudělala a jeden slimák vlezl dceři do holínky a ona ho pak při obouvání rozmáčkla.
Celý den bylo velké vedro. Udělala jsem tu chybu, že jsem nám zamluvila ubytování v Českém Dubu (v Podještědském sportovním areálu), a nemohly jsme tak jít úplně vlastním tempem, ale musely jsme se hnát, abychom to stihly dojít. V pozdních odpoledních hodinách jsem si za to dost nadávala. Bylo to trochu přes limit pro mě i pro dceru. Ta se v kočárku nudila a bylo těžké ji zabavit.
Ale ubytování jsme už po dvou nocích venku potřebovaly. Nebyla jsem si u dcery jistá, jestli má nohy tak opálené nebo jen špinavé. A její šaty mají dvojnásobný počet vzorů než na začátku. Včerejší mytí u pramene (kousek od koupaliště) studenou vodou totiž dcera razantně odmítla. Moje triko je celé zamazané od opalovacího krému. Také už potřebujeme dobít mobil a powerbanku.
Vařila jsem kus kus se sušenou směsí sýrů a s rajčaty. Tohle sušené jídlo vyšlo skvěle, obě jsme si pochutnaly. Ale s těmi sýry to chce nechat po uvaření pár hodin odstát, jinak by byly tvrdé.
V Českém Dubu jsme dokoupily zásoby jídla a pak nám ještě nějaký pán, se kterým jsem se dala do řeči, přinesl jen tak pytel zeleniny ze zahrádky. Prý jeho vnoučatům ta rajčata chutnají, tak dceři budou určitě taky.
V centru jsme se ještě úplně náhodou potkali s Honzou a Martinou, milými poutníky ze včera.
Večer jsem si našla klíště na zadku. Naštěstí jsem ho zvládla sama vytáhnout, jinak fakt nevím, koho bych v této situaci prosila o pomoc.
Dnešní den byl únavný a náročný, ale bylo v něm i hodně skvělých setkání a chvil. Zítra musíme hlavně zvolnit. S dcerou se nemůžu a nechci hnát do cíle jako kdysi bez dětí.
Snídani jsme sice objednanou neměly a uvařila jsem nám kaši, ale při odchodu z ubytování byl pán na recepci z naší cesty tak nadšený, že nám s sebou zabalil velkou svačinu z toho, co zbylo ze snídaně. Zadarmo.
I proto tak ráda putuju. Potkávám po cestě tolik dobrých lidí! Vždy si na pouti a po pouti říkám, že svět je plný dobrých lidí. V běžném životě plném negativních zpráv z médií je snadné na to zapomenout.
Vyzvedly jsme si v muzeu poutnické razítko a vyrazily jsme na cestu. Dopoledne se šlo hezky, ale bylo mi jasné, že odpoledne toho kvůli vedru moc neujdeme. Navíc nám brzo dojde opalovací krém, musíme ho koupit v příštím městě spolu s kleštěmi a sprejem na klíšťata.
Vybavení na léto musím řešit nějak jinak, slyšela jsem o UV oblečení s dlouhým rukávem vhodným do veder. Musím si to pak nastudovat. Kombinace opalovacího krému, potu a špíny je dost nepříjemná a krém jsem ani nedostala z trička při ručním praní. Ale já si vlastně slibovala, že v létě už putovat nikdy nebudu, že? 🙂
Více se o vedru a tom, proč na „Camino“ nerada vyrážím v létě, rozepisuji v eBooku Pouť do Santiaga: Podrobný návod, jak se připravit.
Většinu trasy dnes obcházíme po silnici. Od Letařovic risknu jeden krátký úsek k silnici po stezce, abych nám ušetřila pár kilometrů. Nějak jsme to zvládly, ale dcera musela ven z kočárku a i tak to šlo špatně, jak byla stezka úzká a prudká.
V jedné z dalších vesnic jsme zabloudily. Nedávala jsem pozor a zašly jsme si aspoň 2 kilometry špatným směrem. Při návratu na správnou cestu jsem se aspoň pokusila najít nějaké místo, kde bychom se mohly namočit v řece, ale bez úspěchu, Mohelka zůstala nedobytá. Všude byly kopřivy a bodláky.
Odpoledne jsme našly příjemné zastíněné místo – altán u dětského hřiště – a tam jsme strávily několik hodin. Prolézačky, pexeso, telefonát domů. Z dálky jsem slyšela přicházet bouřku, ale vypadalo to, že se blíží velmi pomalu.
Raději jsem ale dnes našla místo na spaní trochu dřív. Spíme v lese kousek před Chocnějovicemi. Postavila jsem stan. A dobře jsem udělala, hned jak jsem ho dostavěla, začalo poprchat.
Stan jsem naschvál postavila na jedné větší díře. Doufám totiž, že dcera prostě zapadne do díry a nebude cestovat po celém stanu. S vodou v díře by snad neměl být problém, spíme pod stromy a okolní půda je dost vyschlá a měla by případnou vodu dobře pojmout.
Dcera dnes usnula (poprvé) brzo a je to dobře, protože teď už je bouřka skoro tu. Zní děsivě. Navíc máme ve stanu minimálně jednoho velkého mravence. Ale asi víc. A nějaký brouk mi pořád přistává na displej telefonu při psaní deníku.
Takže dcera spí, já mám volný večer, poslouchám mix bouřky, větru, deště a zvuků lesa a přemýšlím, kdy se odhodlám jít ven vyčůrat.
Noc proběhla v pohodě. Dcera opravdu hezky zapadla do díry pod stanem a já měla pro sebe více prostoru. V noci dost pršelo, ale stan nám to nevyplavilo. Ano, všechno máme trochu navlhlé, ale to hlavně kvůli kondenzaci vody na stěnách stanu.
Hnedka dopoledne jsem neodhadla dobře podle mapy sjízdnost stezky a vyrazily jsme do Mohelnice po modré podél řeky. Velká chyba! Stezka byla úzká a zešikmená směrem k řece. Aspoň na pěti úsecích jsem musela dceru vysadit z kočárku, odvést ji za ruku napřed, nechat ji „hlídat batoh“ a vrátit se pro prázdný kočárek.
A při jednom takovém vláčení (prázdného) kočárku úzkou šikmou cestou se mi propadla noha hlínou do díry (vypadalo to jako pevná zem) a zvrátila jsem se i s kočárkem z mírného svahu do strany do kopřiv. Mám nějaké modřiny a škrábance, ale není to naštěstí nic vážného. Jen dcera se ode mě možná naučila pár svých prvních sprostých slov.
Dneska jsme získaly 4 razítka.
PRVNÍ razítko bylo v budce před románským kostelem v Mohelnici. Tam jsme i doplnily pitnou vodu na hřbitově vedle kostela. Byly tam konve a dcera nutně potřebovala zalít pár kytiček, tak jsem jí to dovolila.
DRUHÉ razítko bylo v budce u zříceniny hradu Zásadka. Krásné místo, jako z pohádky.
Pro TŘETÍ razítko jsem si zvonila na faře v Mnichově Hradišti. Otevřel nám překvapený pan farář, je vidět, že české svatojakubské poutní cesty ještě nejsou tolik rozšířené. Ale razítko měl. Na zahradě fary si pak ještě dcera zaskákala na trampolíně.
V Mnichově Hradišti jsme doplnily zásoby jídla a sehnaly jsme sprej a kleště na klíšťata, opalovací krém a sešit se samolepkami.
ČTVRTÉ razítko bylo v budce v Klášteře Hradišti.
Ubytovaly jsme se v kempu v Klášteře Hradišti. Jakmile jsem dostavěla stan, začala silná bouřka. Byl pak trochu oříšek udržet dceru dvě hodiny bouřky v ministanu pro 1,5 osoby, ale i díky novým samolepkám se to povedlo.
V kempu byl velmi špatný signál.
Ráno už nepršelo, ale všechny naše věci byly vlhké. Kemp byl ale mezi dvěma svahy a slunce se k nám ráno nedostalo, tak jsem všechno pobalila tak, jak to bylo, a vydaly jsme se na cestu. Zajímalo by mě, kolik kilo vody navíc jsem s sebou tahala.
Po pár kilometrech nás čekalo překvapení. Poutník! S mušlí na batohu! A ne Čech! Jako bych se ocitla zpět na jedné ze svých španělských nebo portugalských poutí, kterých jsem ještě jako bezdětná několik absolvovala.
O výběru vhodné svatojakubské trasy ve Španělsku nebo Portugalsku pro méně zkušené poutníky jsem napsala krátký eBook Pouť do Santiaga: Kterou trasu vybrat? Je zdarma ke stažení na mých stránkách.
Dominik je student z Německa a vydal se na pouť lépe poznat sám sebe. Naschvál si vybral trasu v zemi, kde nerozumí jazyku a kde nepotká moc lidí, aby zjistil, co to udělá s jeho extroverzí. Byl to jeho pátý den pouti a bylo vidět, jak si užívá, že si může pořádně popovídat anglicky (a hlavně jinak než posunky). Bylo zajímavé sledovat, jak přemýšlí dvacetiletý člověk, a uvědomit si, že mně už dvacet dávno není, a zpětně zjistit, jak moc jsem se od dvaceti změnila. Bylo to moc zajímavé a milé setkání.
Po pár hodinách ale dala dcera jasně najevo, že takhle dál ne, vylezla si na kočárek takovým způsobem, že nebylo možné jet dál, a odmítala se hnout. Asi se jí nelíbilo, že nám nerozumí. Zastavily jsme tedy, já rozložila na slunce kolem cesty všechny naše mokré věci, a s Dominikem jsme se rozloučily.
Na mě pak padla menší krize. Jak jsem večer neměla signál, tak jsem si nemohla lépe nastudovat dnešní trasu a možnosti spaní. Při pohledu na špinavou dceru pokydanou jogurtem a válející se v prachu u cesty se mi taky honilo hlavou, jestli jsem udělala dobře, že jsem ji vzala s sebou. Navíc teď jdeme asi jen necelých třicet kilometrů od domova a lákalo mě prostě nasednout na vlak a za hodinu už delegovat péči o dceru manželovi, osprchovat se v teplé vodě a večer si lehnout do měkké a čisté postele. A nemuset jít dál v tom vedru.
Ale odolala jsem pokušení. Dcera vypadá většinu času šťastně. Nešťastně vypadá obvykle jen když má na čele klíště nebo když jí nabízím kus kus se sušeným vejcem a mrkví nebo béžovou kšiltovku. Ale u toho by vypadala nešťastně i doma.
A já si uvědomila, že jsem ráda, že spolu takhle putujeme, přestože být nonstop sama s batoletem je někdy náročné. A podařilo se mi najít kemp. Sice tři kilometry mimo trasu, ale dnes jsem opravdu potřebovala dceru umýt a vyprat nám pár věcí.
Takže jsme zakempovaly v Autokempu Kosmonosy před Mladou Boleslaví. Jsme v půlce trasy!
V noci nás v kempu rušila kočka. Večer jsme se s ní skamarádily a ona pak asi chtěla spát s námi ve spacáku. A když jsem jí to nedovolila, tak nám aspoň 4x v noci hlasitě mňoukala u vchodu do stanu.
Od zříceniny hradu Michalovice vedla hezká upravená cyklostezka. Dcera pak za Mladou Boleslaví usnula a já si myslela, že mám vyhráno a do Benátek nad Jizerou dorazíme už brzy odpoledne.
Ale nemohla jsem se mýlit víc. Dcera se po chvíli probudila a já kousek za Stránovským viaduktem zjistila, že je cyklostezka do Horek nad Jizerou pro kočárky nesjízdná. Hluboké kaluže přes celou šířku cesty a úzké úseky. Potvrdil mi to i cyklista z protisměru. Tak jsem musela celý úsek obcházet a místo stínu mezi stromy jsem musela jít po silnici, kde nepříjemně pálilo slunce.
Do Horek nad Jizerou jsem došla s jazykem na vestě. V hospodě u Máchalů jsme si vyzvedly razítko. Paní, co nám razítko přinesla, nám pak detailně popsala, kudy se do Benátek nad Jizerou nejlépe dostat s kočárkem. Chodí tudy pravidelně s vnoučaty, tak to má zmáknuté.
V Benátkách jsme se ubytovaly v Sokolovně a máme ji celou pro sebe. Ta ozvěna v hlavním sále a skřípění parket!
Asi v 8 hodin večer si přišlo pár Sokolů zahrát ping-pong a nevím, kdo koho více překvapil. Jestli oni nás při čištění zubů nebo my je žíněnkami a spacáky rozloženými kousek od ping-pongového stolu.
Ale nijak jsme se vzájemně nerušili, naopak, oni se zajímali o naši cestu a dcera fascinovaně sledovala ping-pongové míčky.
Dnes byl hezký, i když fyzicky náročný, den.
Ráno jsme čekaly na devátou na otevření infocentra v Benátkách kvůli razítku. Tak jsme si rozložily snídani přímo na náměstí a pozorovaly jsme pomalu se probouzející nedělní město.
Dnes byl po dlouhé době první den, kdy jsem nemusela obcházet s kočárkem nesjízdné úseky. Dopoledne vedla cesta po malé silnici a odpoledne lesem, takže jsem se dnes vyhla odpolednímu vedru.
Dceru ale cesta lesem přestává bavit a ani ostružiny to nezachrání. Chtěla by se nejraději nonstop vozit mezi auty a ptát se na jejich značky a barvy. Druhy stromů a rostlin ji moc nedojímají. Naučila se říkat: „V lese mi nelíbí.“ Praha pro ni bude ráj a pro mě peklo.
K obědu jsem zalila kus kus se sušenou cibulí, česnekem, polévkovou zeleninou, parmazánem, solí a olivovým olejem. Byla to fakt dobrota.
Ze sušeného jídla se nepovedlo asi jen vejce, všechno ostatní bylo super. Buď příště použiju jenom žloutek, nebo zkusím uvařený bílek nastrouhat (nebo rozmixovat). A olomoucké tvarůžky to chtělo taky před usušením nastrouhat, nakrájené kousky změkly až po příliš dlouhé době. Nejchutnějším překvapením byly sušené brambory – se sunarem, a červenou řepou, solí a olivovým olejem (a i tvrdým vejcem) to vytvořilo výborné jídlo.
Přespáváme v Kempu Proboštská jezera u Staré Boleslavi. Už nám zbývají jen dvě nebo tři etapy a budeme v cíli! Chodí se mi teď výborně, jak jsem už rozchozená, ale já už se tak moc těším domů na náš starý chladný byt!
Ráno jsme si příjemně popovídaly s naší sousedkou v kempu. Nabídla mi kafe a už to jelo, ani se mi nechtělo odcházet. Ale chtěla jsem co nejvíce kilometrů zvládnout dopoledne.
Jsem celá zpocená, smradlavá, poštípaná od komárů, nohu mám poškrábanou a plnou modřin, všechno oblečení mám špinavé, vlasy tři dny nemyté, nedaří se mi pořádně vyčistit brýle, dala bych si už normální nesušené jídlo, dceru bych už ráda na chvíli svěřila manželovi nebo babičce a vyspala bych se už ráda ve své posteli.
Ale přes veškerý diskomfort si cestu stále užívám. Chodí se mi výborně a dcera je většinu času fajn parťačka do nepohody. Potkávám hodně skvělých lidí a i přes svoji introverzi si a nimi ráda povídám. Putování ve mně vždy nějak záhadně tlumí mé silně introvertní sklony. Myslela jsem si, že to vždy bylo jen při poutních cestách po Španělsku a Portugalsku a bylo to způsobené jejich extrovertní kulturou, ale funguje mi to i na „českém Caminu“. Máte to někdo taky tak?
Dnes jsme došly do Prahy. Do Kbel. Pak jsme se ale svezly autobusem několik kilometrů zpět, protože jsem si cestou vytipovala jedno pěkné místo na spaní pod širákem. Starý lom u Dřevčic. A zítra pojedeme zase autobusem do Kbel. Moc poutnické to teda není, ale opravdu se mi nechtělo bivakovat někde u pole na kraji Prahy.
Pod širákem ale nakonec nespíme, protože by nás sežrali komáři. Mně přijde, že každý večer nebo noc řeším nějaké jiné zvíře…
Místo není úplně vhodné na stan, je docela na očích a během večerních příprav tudy prošlo pár lidí. Raději si dám budíka ráno na šestou (ne že by obvykle dcera spala o moc déle) a rychle pak stan sbalím.
Než jsem dopsala dnešní deník, všimla jsem si, že se dceři úplně vyfoukla nafukovací karimatka. Chvilku jsem měla dilema, zda jí karimatku dofouknout i když by hrozilo probuzení dítěte, ale pak jsem se rozhodla, že ji dofukovat nebudu. Nafouknutá karimatka má sice i izolační funkci, ale vzhledem k tomu, jaké je poslední týden vedro, se prochladnutí moc nebojím. Probuzení dítěte se bojím víc.
Zítra už snad dorazíme do cíle! Ke kostelu svatého Jakuba na Starém Městě! Nejsem si jistá, zda se více těším na ten kostel nebo na oběd s kamarádkou v restauraci Dhaba, který mám domluvený na středu.
Stan jsem sbalila raději už ráno po šesté, protože naše místo na spaní nebylo úplně schované. Dceru se mi podařilo přendat do kočárku, kde pokračovala ve spánku. Probudila se až v autobuse do Kbel. Vystoupily jsme na stejné zastávce, kde jsme včera nastoupily.
Dneska nás čekal průchod Prahou. Vůbec jsem se na něj netěšila, ale nakonec to nebylo tak strašné. Velkou výhodou bylo, že pro dceru je velkoměsto velký zážitek a nemusela jsem ji v kočárku tolik bavit. Sice se zeptala na značku úplně každého auta, co jsme potkaly, ale u toho jsem jela napůl na autopilota.
Byla jsem nakonec ráda, že jsem si Prahu takhle pěšky prošla. Bylo zajímavé sledovat, jak se okrajové části architekturou i atmosférou připomínající spíš vesnici mění postupně ve velkoměsto.
V Palladiu, chrámu konzumu, jsem se pak jako obvykle ztratila při hledání výtahu, ale toalety jsem nakonec našla a mohly jsme doplnit vodu. Příčí se mi totiž kupování vody v petkách a snažím se tomu za každou cenu vyhnout.
A pak to přišlo. Došly jsme do cíle, ke kostelu svatého Jakuba! Byla jsem nadšená! Zvládly jsme to! A v tom vedru! Pořád tomu nemůžu uvěřit!
Kvůli slunci se nedala udělat pořádná fotka, ale to mi nevadí. Vždyť já nezapomenu, jak jsme tam došly. Ani razítko nemám, v kostele nebylo a v restauraci naproti také ne. Ale číšník říkal, že nejsem první, kdo se na razítko ptal, a že si možná nějaké razítko pořídí. V té restauraci mají stoly ozdobené svatojakubskou mušlí a nabízejí poutnické menu, ale nevyzkoušela jsem ho, protože jsme byly čerstvě po jídle.
(Poznámka: později jsem si vyhledala, že restaurace u kostela se jmenuje Zdeněk’s Oyster Bar a že je to restaurace, která se specializuje na mořské plody a vysokou kvalitu jídla i celého prožitku. A ceny tomu samozřejmě odpovídají. Například Starter „Mušle svatého Jakuba, vadouvan, cibule, kaviár“ nabízejí za 695 Kč a hlavní chod pak skoro za dvojnásobek. Rozhodně se tedy nejedná o běžnou restauraci s poutnickým menu.)
Pro razítko jsme si došly na Staroměstskou radnici a pak už jsem vypustila dceru mezi holuby na Střeleckém ostrově, kde se mohla pořádně vyběhat (když už teda nechtěla na pouti chodit). Chvilku jsme si popovídaly s kamarádkou, která se za námi přišla podívat, a potom jsme se s dcerou vyvezly lanovkou na Petřín, odkud to je kousek k našemu ubytovaní u Kapucínů na Loretánském náměstí.
Po jídle a teplé sprše na mě padla taková únava, že jsem skoro usnula s dcerou.
Zítra nás čeká ještě oběd s kamarádkou a pak už jen cesta vlakem zpět domů do Lomnice.
V nohách mám jako zkušená poutnice TISÍCE kilometrů.
Na svatojakubské cestě (Caminu) jsem byla už 7x.
Mám více než 10 let zkušeností získaných metodou pokus-omyl.
Dalo mi to do života obrovské množství podnětů, nových impulzů a zážitků, které vedly k radostnějšímu a spokojenějšímu životu.
Jsem autorkou eBooku Pouť do Santiaga: Podrobný návod, jak se připravit
Také jsem autorkou eBooku Pouť do Santiaga: Kterou trasu vybrat?