Snídani jsme sice objednanou neměly a uvařila jsem nám kaši, ale při odchodu z ubytování byl pán na recepci z naší cesty tak nadšený, že nám s sebou zabalil velkou svačinu z toho, co zbylo ze snídaně. Zadarmo.

I proto tak ráda putuju. Potkávám po cestě tolik dobrých lidí! Vždy si na pouti a po pouti říkám, že svět je plný dobrých lidí. V běžném životě plném negativních zpráv z médií je snadné na to zapomenout.

Vyzvedly jsme si v muzeu poutnické razítko a vyrazily jsme na cestu. Dopoledne se šlo hezky, ale bylo mi jasné, že odpoledne toho kvůli vedru moc neujdeme. Navíc nám brzo dojde opalovací krém, musíme ho koupit v příštím městě spolu s kleštěmi a sprejem na klíšťata.

Vybavení na léto musím řešit nějak jinak, slyšela jsem o UV oblečení s dlouhým rukávem vhodným do veder. Musím si to pak nastudovat. Kombinace opalovacího krému, potu a špíny je dost nepříjemná a krém jsem ani nedostala z trička při ručním praní. Ale já si vlastně slibovala, že v létě už putovat nikdy nebudu, že? 🙂

Více se o vedru a tom, proč na „Camino“ nerada vyrážím v létě, rozepisuji v eBooku Pouť do Santiaga: Podrobný návod, jak se připravit.

Většinu trasy dnes obcházíme po silnici. Od Letařovic risknu jeden krátký úsek k silnici po stezce, abych nám ušetřila pár kilometrů. Nějak jsme to zvládly, ale dcera musela ven z kočárku a i tak to šlo špatně, jak byla stezka úzká a prudká.

V jedné z dalších vesnic jsme zabloudily. Nedávala jsem pozor a zašly jsme si aspoň 2 kilometry špatným směrem. Při návratu na správnou cestu jsem se aspoň pokusila najít nějaké místo, kde bychom se mohly namočit v řece, ale bez úspěchu, Mohelka zůstala nedobytá. Všude byly kopřivy a bodláky.

Odpoledne jsme našly příjemné zastíněné místo – altán u dětského hřiště – a tam jsme strávily několik hodin. Prolézačky, pexeso, telefonát domů. Z dálky jsem slyšela přicházet bouřku, ale vypadalo to, že se blíží velmi pomalu.

Raději jsem ale dnes našla místo na spaní trochu dřív. Spíme v lese kousek před Chocnějovicemi. Postavila jsem stan. A dobře jsem udělala, hned jak jsem ho dostavěla, začalo poprchat.

Stan jsem naschvál postavila na jedné větší díře. Doufám totiž, že dcera prostě zapadne do díry a nebude cestovat po celém stanu. S vodou v díře by snad neměl být problém, spíme pod stromy a okolní půda je dost vyschlá a měla by případnou vodu dobře pojmout.

Dcera dnes usnula (poprvé) brzo a je to dobře, protože teď už je bouřka skoro tu. Zní děsivě. Navíc máme ve stanu minimálně jednoho velkého mravence. Ale asi víc. A nějaký brouk mi pořád přistává na displej telefonu při psaní deníku.

Takže dcera spí, já mám volný večer, poslouchám mix bouřky, větru, deště a zvuků lesa a přemýšlím, kdy se odhodlám jít ven vyčůrat.