Doma jsem si vyjednala třídenní propustku a vyrazila jsem do dlouhé době sama do hor, do Jizerek. Jenom lesy, kopce a já.
Kdo jste nestíhal sledovat moje „příběhy“ na Instagramu (ada.camino) nebo na Facebookové stránce Putujeme do Santiaga, tak si teď můžete přečíst můj blogový článek, který jsem na základě těch momentek a příběhů sepsala. Článek jsem ještě doplnila nějakými informacemi navíc.
Naposledy jsem byla takto sama na cestách ještě před dětmi před více než pěti lety. Tehdy v roce 2017 jsem šla desetidenní Camino del Norte z Biarritz do Bilbaa. (Více se můžete dočíst v mém eBooku Pouť do Santiaga: Kterou trasu vybrat?, který si můžete stáhnout zdarma tady.) Od té doby jsem už všude chodila jenom s dětmi, což je sice taky fajn, ale na sólo putování to prostě nemá. Protože naše mladší dítě je stále ještě docela malé, víc než na dvě noci z domu zatím odcházet nechci.
Jizerské hory byly pro mě jasnou volbou, protože je mám blízko, jsou to hory krásné, divoké, poměrně bezpečné a nepohybuje se v nich tolik lidí, jako v sousedních Krkonoších.Naplánovala jsem si trasu z Harrachova přes Hejnice do Chrastavy a na Ještěd. Trasa částečně kopírovala populární Stezku Českem, ale občas se z ní z různých důvodů odkláněla.
Den 1 – 29,7 km, převýšení 662 m
Proč jsem nevylezla na Ořešník?
V pátek jsem po třech přestupech, jízdě s dvěma dopravci a jedné výluce a následném využití náhradní autobusové dopravy dorazila do Harrachova. Od rána vytrvale pršelo, ale vůbec mi to nevadilo. Nesmírně jsem si užívala TICHO. Takové TICHO, ve kterém můžu slyšet vlastní myšlenky. To TICHO, které jsem před dětmi nedokázala pořádně docenit. A nějaký déšť k tomu?
To mě vůbec nemohlo rozhodit.
Batoh jsem měla poměrně lehký, plánovala jsem tentokrát ubytování v penzionech po cestě. Chtěla jsem si hlavně co nejvíce zachodit, příjemně se unavit a vybít si tak svoji PMS agresi způsobem, který nikomu neublíží.
Po pár kilometrech chůze v dešti jsem se zastavila v turistickém přístřešku na svoji ultrakalorickou snídani, kterou jsem se styděla vyndávat ve vlaku. Pochutnala jsem si na chlebu s tlustými plátky slaniny, třemi vejci na tvrdo, s paprikou a ledovým salátem. Doufala jsem, že mi to dodá energii na co nejdelší úsek. A ze začátku mi to vycházelo. Prošla jsem Jizerkou, kolem Protržené přehrady a pokračovala jsem přes Mariánskohorské boudy a Čihadla k Ořešníku.
Tam na mě padla trochu krize, protože už jsem měla v nohách skoro 30 kilometrů, terén kolem Ořešníku byl poměrně technicky náročný a já se obávala, abych si nezpůsobila nějaký úraz z únavy a nepozornosti. Úplný vrchol Ořešníku jsem proto vynechala, což byla reakce, kterou bych od sebe ještě před šesti lety vůbec nečekala. Dát přednost bezpečnosti před hezkým výhledem? Neslýcháno!
Rodinný život mě už poznamenal, není cesty zpět.
Ořešník jsem tedy obešla a bezpečně jsem se dostala do Hejnic, kde jsem se ubytovala v hotelu vybudovaném z původního františkánského klášteru v Hejnicích. Byla jsem totálně unavená, ale také neskutečně šťastná. Nohy už mě odmítly odnést na večeři, tak jsem se na pokoji najedla z vlastních zásob.
Tuňák s chlebem pro mě byl po třiceti kilometrech v nohách jeden z nejlepších kulinářských zážitků v životě! A horká sprcha byla pro mé znavené tělo jako ten nejluxusnější wellness pobyt, jaký jsem si uměla představit. A ta měkká postel! Tak moc pohodlná dokáže být postel opravdu jen po desítkách kilometrů chůze.
To je jedna z věcí, kterou na putování miluju. Jak zase dokážu docenit ty nejobyčejnější a nejběžnější věci, kterých si běžně ani nevšímám, ale bez kterých by byl život mnohem méně pohodlný a příjemný.
Den 2 – 26 km, převýšení 551 m
Od šesti od rána mě budily každou čtvrt hodinu zvony kostela, což byla asi jediná nevýhoda ubytování v bývalém klášteře. Dlouho jsem se na ubytování nezdržovala a po vydatné snídani jsem vyrazila jsem zpátky do hor. Nohy jsem rozchodila kupodivu vcelku rychle, asi si vzpomněly na své cirkusácké časy, kdy zvládly mimo jiné dojít i 850 kilometrů do Santiaga. (Více o mých minulých putováních se můžete dočíst také v mém novém eBooku TADY.)
Nenáročnou Starou poutnickou cestou a Viničnou cestou jsem se v Oldřichovském sedle napojila zpět na Stezku Českem. V Hausmance U Kozy mi ochotný pan výčepní doplnil vodu do lahve, přestože hospoda byla ještě zavřená. Pak jsem vyrazila přes Skalní hrad na Oldřichovský Špičák. Trasa přes Špičák byla krásná a z vrcholu jsem měla nádherný výhled na Ještěd. Moc se mi líbilo, jak byla cesta nezabezpečená a vyhlídky bez zábradlí.
Posilovalo to ve mně pocit svobody a zodpovědnosti za vlastní život.
V dálce se ale pomalu začínaly tvořit černé mraky, tak jsem se rozhodla, že raději seběhnu rychle dolů, aby mě na kopci nechytla bouřka nebo abych nemusela poměrně technicky náročných terénem jít v ponču proti dešti.
Bouřka mě díky tomu chytla až v Albrechticích u Frýdlantu. Hledala jsem nějakou hospodu, ale našla jsem jenom autobusovou zastávku a využila jsem ji jako přístřešek. Nebyl na bouřku úplně ideální, ale už jsem neměla čas hledat nic dalšího, tak jsem si nasadila pončo a přečkala největší průtrž mračen a 10 minut hromů a blesků na zastávce, která měla alespoň střechu a stěny ze tří stran. Foukal prudký vítr, tak mi ta čtvrtá stěna chyběla, ale díky ponču mi promokly jenom boty. Bouřka brzy odletěla do Dětřichova já jsem mohla vyrazit dál.
V Chrastavě jsem pak udělala tu chybu, že jsem šla do supermarketu nakupovat hladová a místo jedné večeře a jednoho oběda jsem nakoupila potravin jako pro rodinu na dva dny. Než jsem došla na Andělskou horu u Chrastavy, kde jsem měla zamluvený penzion, batoh se mi pořádně pronesl.
Den 3 – 15,4 km, převýšení 811 m
Poslední den jsem se vydala na Ještěd. Z Andělské hory jsem musela jít kus po silnici bez značené stezky pro pěší a bylo to dost nepříjemné, hlavně kvůli autům. Ale jakmile jsem se napojila na turistickou značku a vešla jsem do lesa, začala jsem si zase užívat divokost a opuštěnost některých stezek v Jizerkách.
Na Ještěd to bylo z Andělské hory pořádné stoupání a já měla navíc batoh plný těžkého jídla. V prvním turistickém přístřešku jsem se proto pustila do předčasného oběda a jídlo jsem jedla v pořadí od nejtěžšího po nejlehčí.
Celé dopoledne se vracely krátké přeháňky a kombinace ponča a velkého převýšení způsobila, že jsem na Ještěd dorazila mokrá jako myš. Hlavně tedy propocená, protože pončo moc nedýchá. Pončo samotné sice nepromoklo, ale i tak bylo úplně mokré z vnější strany i z vnitřní.
Na Ještědu jsem se proto moc nezdržovala. Z dálky jsem slyšela přícházet bouřku, tak jsem raději rychle seběhla do údolí a v Horním Hanychově jsem nasedla na první tramvaj, která mě odvezla v Liberci na nádraží. Na veřejných záchodcích jsem se pak převlékla do suchého a nasedla jsem na vlak domů.
Při přestupu ve Staré Pace mi rozsezené nohy skoro vypověděly službu, ale zachránila mě předražená Snickers z automatu na nádraží a domů už jsem se pak už nějak dostala. Když tělo není zvyklé na cukr a pak si dá dávku, je to opravdu znát.
Doma jsem vděčně zhltla teplou večeři od manžela a utvrdila jsem se v přesvědčení, že všude dobře, nejlíp doma. Ale abych to viděla, musím pravidelně nebýt doma 😉
Shrnutí, co mi třídenní přechod Jizerek dal:
- Domů jsem se vrátila jako vyměněná. Najednou ze mě byla zase vyklidněná matka a manželka, kterou jen tak něco nerozhodí a zvládne svoji energii zase bez problémů dávat i do druhých. Aspoň na nějaký čas. Pak bude potřeba další sólo putování na dobití baterek:-)
- Přestalo mě bolet koleno, které mě pobolívalo od zimy. Moje nohy prostě potřebují chodit.
- Zahojil se mi ekzém.
- Zjistila jsem, že jsem starší a už toho neujdu tolik, co kdysi. Ale zároveň jsem i rozvážnější a nehoním se za výkonem za každou cenu 🙂
- Zjistila jsem, že chození a putování miluju stále stejně jako před dětmi.
Pokud by vás zajímalo, jaké vybavení jsem měla s sebou, tak seznam najdete v uložených příbězích na Instagramu (ada.camino) ve složce „Přechod Jizerek“.
V nohách mám jako zkušená poutnice TISÍCE kilometrů.
Na svatojakubské cestě (Caminu) jsem byla už 7x.
Mám více než 10 let zkušeností získaných metodou pokus-omyl.
Dalo mi to do života obrovské množství podnětů, nových impulzů a zážitků, které vedly k radostnějšímu a spokojenějšímu životu.
Jsem autorkou eBooku Pouť do Santiaga: Podrobný návod, jak se připravit
Také jsem autorkou eBooku Pouť do Santiaga: Kterou trasu vybrat?
Krása! Sledovala jsem na Instagramu a zrovna přemýšlím, kam vyrazit na 2-3 dny, projít se (jsou to dva měsíce, co jsem se vrátila ze Santiaga a už mi to chybí). Jizerky zvážím, vypadají super. A blog taky! 🥾💪
Ahoj Evo, právě jsem dočetla tvůj blog a články se mi skvěle četly. Úplně jsem se ve vzpomínkách vrátila ke svému Caminu Francés a Caminu Portugés 🙂
Na Jizerkách se mi líbilo nejvíc to, jak ještě nejsou tak turisticky známé jako třeba Krkonoše. Ale to se asi da říct i o dalších českých horách, jen to tu zatím nemám kromě Krkonoš, Jizerek a částečně Krušných hor moc prochozené.
Paráda! My jsme takhle vyrazily s kamarádkou v dubnu na 3 dny na Stezku Ceskem z nejzápadnějšího bodu, spaly v útulnách a odvezly si podobnou zkušenost, co popisuješ.;) Ta vděčnost za postel, ticho, žádné kňourání, dobrý pocit z toho, jak jsme to zvladly (v noci mrzlo;) ….Je to potřeba.;)
Ano, souhlasím, je velmi důležité občas prostě vypnout a řešit jen sebe a svoje základní potřeby:-)