1) Seznámím se díky tomu snáz s ostatními poutníky
Camino jsem zatím šla 4x sama a 2x s manželem (tehdy tedy ještě budoucím). Vždy, když jsem šla s manželem, tak mi Camino připadalo jako taková fajn rodinná dovolená, užívala jsem si to, ale nebylo to ono, to pravé Camino. Neměla jsem potřebu se s někým dalším seznamovat nebo si povídat, prostě jsme si ve dvou vystačili.
S manželem jsme tehdy byli poměrně čerstvě zamilovaní a pluli jsme si po Caminu na takovém svém soukromém růžovém dokonalém obláčku. Ostatní jsme tehdy opravdu nepotřebovali.
Taková škoda a nevyužitý potenciál Camina!
Vždy, když jsem šla naopak sama, mnohem více jsem sledovala dění kolem sebe a snažila jsem se do něj zapojit. Také ostatní poutníci mě snáze oslovovali a chtěli si více povídat.
2) Nemusím se nikomu přizpůsobovat
Nemusím s nikým ladit svoji dovolenou aní nákup letenek. Ráno na Caminu vstávám kdy chci (samozřejmě tím je myšleno „kdy chci“ mezi čtvrtou ráno a osmou, kdy nejpozději musí obvykle poutníci opustit ubytovnu) a vyrážím na cestu hned po tom, co zaklapnu poslední přezku batohu. Prostě zastavím, když chci odpočívat, a vyrazím dál na cestu, když uznám za vhodné. Když mám hlad, najím se. Večer si zalezu do postele, když potřebuju. Když si chci povídat, můžu. Když nechci, nemusím.
3) Více se dokážu ponořit do sebe a do svého nitra
Když jdu sama, daří se mi krásně si vyčistit hlavu. Nemusím na nikoho neustále reagovat a každým dalším osamoceným kilometrem v nohách mi hlavou plynou myšlenky svobodněji a spontánněji. Po pár dalších kilometrech samoty ke mně začnou přicházet zajímavé nápady a nová, kreativní řešení různých problémů.
4) Snadněji seženu místo v albergue
Zvlášť v létě je jednodušší sehnat v albergue jednu postel, než kdyby ubytování potřebovali lidé dva nebo dokonce větší skupina. A i kdybych místo v albergue už nesehnala ani sama, snáze si najdu nějaké přístřeší s místem na jednu karimatku než na karimatky dvě. (Více o poutnických ubytovnách se dočteš v mém eBooku Pouť do Santiaga: Podrobný návod, jak se připravit, odkaz TADY.)
5)
Pátý důvod mě teď nenapadá, ale v nadpisu vypadá číslo 5 lépe než číslo 4. Chvilku jsem přemýšlela, že bych napsala, že jít Camino sama připadá ostatním lidem odvážnější a víc cool, ale já budu raději předstírat, že mi na názoru a hodnocení druhých vůbec nezáleží a bod 5 raději vynechám.
V nohách mám jako zkušená poutnice TISÍCE kilometrů.
Na svatojakubské cestě (Caminu) jsem byla už 7x.
Mám více než 10 let zkušeností získaných metodou pokus-omyl.
Dalo mi to do života obrovské množství podnětů, nových impulzů a zážitků, které vedly k radostnějšímu a spokojenějšímu životu.
Jsem autorkou eBooku Pouť do Santiaga: Podrobný návod, jak se připravit
Také jsem autorkou eBooku Pouť do Santiaga: Kterou trasu vybrat?